Jiří Andrle

Už jako kluk jsem míval pocit provinění z toho, že si jenom čmárám, když všichni kolem se tak dřou. Vyrůstal jsem v DOMKÁŘSKÉ RODINĚ, jak se tenkrát říkalo malému hospodářství s párem krav a několika polmi rozesetými kolem vsi. Ale to, jak práce chutná jsem poznal také. O žních jsem vázal povřísla, uměl jsem několik druhů, snopy jsem stavěl do panáků, na jaře vodil při orání krávy, z polí sbíral a vynášel kamení na kraje polních cest.

Veselé dětství skončilo v mých šesti letech. Táta v roce 1943 umřel na souchotě. A taky byla smutná a tísnivá válka. Po ní sice se život na chvilku rozzářil, aby zase potemněl. Pak jsme čtyřicet let slýchali, že to příští jaro praskne. Mezitím jsem v Praze studoval grafiku a malířství. Ale současně jsem po sobotách a nedělích bubnoval v dechovce, na tancovačkách, v hospodách Rakovnicka a Berounska. Teprve dnes vidím, jak tato osmiletá škola života byla důležitá. Vždyť jsem mohl z blízka pozorovat opojení nevšedním citovým vzepjetím, střetávání něhy s drsností, ošklivosti s krásou, stáří s mládím, nenávisti s láskou. Absolventská práce na AVU byla těmito prožitky inspirována. V roce 1961, hned po obdržení diplomu, jsem na osm let zmizel v Černém divadle Jiřího Srnce. To byla další škola života. Jednak jsem procestoval svět, a hlavně poznal pomíjivost úspěchu. "UMĚNÍ MODERNÍ BÝT NEMŮŽE, UMĚNÍ JE VĚČNÉ".

Pro více informaci klikněte zde.